S analogem až ke hvězdám: počátky vesmírné fotografie

Kde začíná vesmír

Říci úplně přesně, jaká událost je tím zlomovým momentem pro vznik vesmírné fotografie je těžké, protože těch prvenství bylo několik a záleží, jaká použijeme kritéria - jestli třeba za fotku považujeme snímek získaný z kinematografického filmu. A jestli do kategorie vesmírné fotografie zařadíme jen ty fotky, co byly pořízeny ve vesmíru, nebo i ty, na kterých jsou vesmírná tělesa zachycena ze Země. A když už jsme u toho, tak kde vesmír vlastně začíná? Všeobecně se za hranici vesmíru považuje místo, kde už plavidla nepotřebují křídla. Jenže hustota vzduchu klesá postupně a určit přesnou hranici záleží i na počasí. Takže se lidé dohodli, že tou hranicí bude 100 km. A ve Spojených státech se používá pro hranici kosmického prostoru výška 50 mil, což je zhruba 80 km. 

Theodore von Kármán (1881-1963). Podle tohoto pána se hranice vesmíru nazývá Kármánovou hranicí. Karmánova hranice je proměnlivá, ale aby se to dobře pamatovalo, tak Kármán řekl, že to bude zhruba 100 km nad zemí. Kármán byl židovského původu a emigroval do USA, kde vedl od roku 1951 oddělení pro letecký výzkum v NATO. Zdroj: Wikipedia

Kdokoli překročí tuto magickou Kármánovu hranici, má právo na to si říkat astronaut. První snímek Země pořízený nad touto hranicí vznikl 24. října 1946, když vědci ve White Sands Missile Range vyslali do vesmíru raketu V-2 s 35 milimetrovou kamerou, která zaznamenala celou impozantní cestu od zážehu až po pád rakety. Paradoxní je, že tenhle úspěch mohli Američané slavit jen díky nacistické technologii. Raketa V-2 byla totiž vynalezena za 2. světové války Němcem Wernerem von Braunem, který po válce emigroval a pracoval v NASA. Film tuhle šílenou jízdu na raketě V-2 přežil jen proto, že byl uschován v kovovém pouzdře. Snímky, na kterých je vidět zakřivení Země, sice vznikly už dříve, ale z nižší úrovně, takže jim nemůžeme přiřknout titul prvních fotek z vesmíru.

Raketa V-2, 24. února 1949, White Sands Missile Range, New Mexico. Zdroj: Wired

Součástí týmu, který jel hledat spadlý fotoaparát z rakety V-2, byl 19 let asistent Fred Rulli. Ten vzpomínal na chvíli, kdy vědci fotoaparát v poušti našli, těmito slovy: "Byli úplně u vytržení, skákali kolem jako malé děti. Když si film poprvé promítli, tak z toho prostě šíleli." Určitě znáte ten pocit štěstí, když držíte v rukou čerstvě vyvolaný film a teď si představte, v dlaních svíráte první snímky z vesmíru - asi byste si taky trochu povyskočili, nebo ne?

Chci si nechat vyvolat film

Kráter po raketě V-2 a tým hledající pozůstatky rakety. Zdroj: Smithosian Magazine

Fotografie ve službách války

V roce 1955 Američané deklarovali, že chystají na oběžnou dráhu vyslat družici, jenže Rusové je v roce se svým Sputnikem předběhli. To byla pro Američany rána, nenechali na sebe čekat a na oběžnou dráhu dostaly svůj vlastní satelit Explorer. To byl počátek tzv. vesmírného závodu, v němž obě země soutěžily o to, kdo dostane člověka na měsíc. Hlavním motivem dobývání vesmíru však byl jiný. Rusové podezírali Američany, že chtějí do vesmíru umístit špionážní zařízení. A obě země tušily, že by z vesmíru šlo v budoucnosti odpalovat balistické nukleární střely. Těmi se Američané i Rusové vydatně zásobili v rámci studené války a snažili se jimi navzájem zastrašit. 

Replika Sputniku 1 v National Air and Space Museum. Zdroj: Wikipedia

Zajímavé je (a taky trochu smutné), že spousta nejvýznačnějších objevů 20. století vznikla jako vedlejší produkt války, a to ať už se jednalo o sociální témata (emancipace žen kvůli pracovní síle, rasová rovnoprávnost kvůli potřebě vojáků černé pleti) nebo vědecké vynálezy (atomová energie pro ukončení války atomovou bombou). Pro vývoj fotoaparátů to platilo také. Legendární středoformátový fotoaparát Hasselblad vznikl jako špionážní zařízení pro švédská letadla během 2. světové války a byl okopírován podle fotoaparátu ze spadlého německého letadla.

Jaké fotoaparáty vyrábí Hassselblad nyní?

HK-7 vyráběný pro švédské letectvo v letech 1931-43. Tento fotoaparát byl předstupněm legendárního Hasselbladu 500C/M, který se dostal s Neilem Amstrongem až na měsíc. Zdroj: Hasselblad

A koho by napadlo, že ty zábavné polaroidové fotoaparáty pro krácení nudy mají počátek v zbrojařském průmyslu. Zakladatel Polaroidu Edwin Land totiž za války dodával filtry a optiku do zbraní, dalekohledů, brýlí a dálkoměrů. Landovy polarizační filtry byly využívány v 3D technologii, která měla připravit vojáky na reálný boj. Název značky Polaroid pochází právě z polarizační technologie. Můžeme se na to ale dívat i pozitivně - tato technologie pomáhala zachraňovat životy!

Reklamní brožura na brýle Polaroid, kolem roku 1940, uloženo v Baker Library, Harvard Business School.

Studená válka a závod o "dobytí vesmíru" měly na vývoj fotografie také vliv. Například firma Hasselblad, která dodávala fotoaparáty do misí Mercury, Gemini a Apollo, čerpá z renomé firmy spolupracující s NASA dodnes. Aby také ne, fotky ze středoformátových fotoaparátů s optikou Carl Zeiss jako je např. zmíněný Hasselblad, ale také Mamyia, nebo Rolleiflex, se ve své kvalitě pořád vyrovnají digitálním fotografiím! Ale vezměme to pěkně popořádku - k Hasselbladu se dostaneme v dalších dílech, to slibuji.

prozkoumat objektivy Zeiss

Astronautův fotografický manuál - Hasselblad, kol. 1984. Zdroj: Hasselblad

Proč neměl Gagarin fotoaparát

Tuhle větu známe všichni z učebnic - Jurij Gagarin 12. dubna 1961 obletěl v lodi Vostok 1  Zemi a stal se tak prvním člověkem ve vesmíru. Jenže učebnice už nám neřeknou, proč v nich není žádný Gagarinův snímek z vesmíru. V době, kdy si spousta lidí fotí na mobil i svůj oběd, nám může připadat zvláštní, že si Gagarin na svou historickou cestu nevzal žádný fotoaparát. Musíme si ale uvědomit, že tehdy bylo hlavní vyřešit, jak budou astronauti ve vesmíru vůbec dýchat nebo spát, prostě dělat základní lidské úkony. Protože taková střevní chřipka je ve stavu beztíže prostě problém, jak se ukázalo při misi Apollo 8. A kabiny lodí za Gagarinových časů byly vlastně takové malé plechové schránky, které musely být co nejlehčí. Primárním cílem prvních vesmírných misí nebyly fotky, ale návrat živých astronautů. 

Model Vostoku 1 z roku 1961. Zdroj: Alchetron

Je tu ještě jeden možný důvod, proč se Gagarin sebou fotoaparát nevzal. Rusové doufali, že by do vesmíru mohli umístit špionážní zařízení. To byla hlavní motivace k financování vesmírného programu. Ale Sergei Korolev, vedoucí ruského vesmírného programu, si přál dostat do vesmíru člověka. A povolení k vyslání člověka do vesmíru prý získal na základě argumentu, že jenom astronaut může podat věrohodnou zprávu o tom, co je vlastně ve vesmíru viditelné. Kvůli absenci fotografií z této mise dodnes vznikají konspirační teorie o tom, že Gagarin ve vesmíru vůbec nebyl. Jenže konspirační teorie vznikaly i kolem prvního přistání na Měsíci. Fotky z Hasselbladu byly prostě pro běžné lidi příliš dokonalé na to, aby jim dokázali uvěřit a mnohem pravděpodobnější se spoustě lidí jevilo, že Američané postavili umělou scenerii měsíce na zemi. Ať už se astronauti mohli ohánět fotkami či ne, pro spoustu lidí byla představa toho, že člověk navštíví vesmír, nepředstavitelná. 

Buzz Aldrin na Měsíci. Foceno Neilem Armstrongem na Hasselblad 500 C, 20. července 1969. Copyright: NASA. Zdroj: Wikipedia

Radši fotky od člověka, či robota?

První fotky, na kterých je zachycen člověk ve vesmíru, vytvořily automatizované kamery určené primárně k monitorování stavu astronautů. Tady vystává otázka, jestli fotografii chápeme jako výsledek tvůrčí činnosti člověka, nebo jestli fotky vytvořené robotem do dějin fotografie patří také. Z automatizovaných kamer máme snímky Američanů Alana Sheparda a Guse Grissoma, kteří se dostali na oběžnou dráhu v rámci amerického projektu Mercury. 

Alan B. Shephard na palubě Mercury Freedom 7, 5. května, 1961. Zdroj: Brittanica

Že by astronomové mohli sledovat hvězdy z vesmíru a ne ze Země napadlo už v roce 1929 rakouského důstojníka Hermana Potočnika a pak v roce 1946 astronoma Lymana Spitzera z univerzity v Princetonu. Z vesmíru je totiž mnohem lepší viditelnost, než když se astronomové sledují hvězdy přes zemskou atmosféru. Astronomové od roku 1960 nadšeně očekávali vznik OAO (Orbit Astronomical Observatory) - observatoře s dalekohledem obíhající po oběžné dráze Země. V NASA ale měl přednost projekt Mercury, jehož cílem bylo vyslat na oběžnou dráhu Země člověka. Takže v Americe to nakonec byli lidé a ne roboti, kteří nafotili ty nejznámější fotky z vesmíru. Kdo byl ale tím prvním člověkem, který pořídil fotografie ve vesmíru?

OAO 2, 1968. Zdroj: Nasa

Poetický astronaut za kamerou

Prvním člověkem, který ve vesmíru pořídil fotografie, byl Gherman Titov v roce 1961 na palubě rakety Vostok 2. Titov měl ještě další prvenství: bylo mu 25 a dodnes je to nejmladší člověk vyslaný do vesmíru. Jako první člověk prožil také "vesmírnou nemoc" - nevolnost z adaptace na prostředí vesmíru. Aby taky ne, oběžnou dráhu proletěl ve své lodi 17x a ve vesmíru tak strávil celý den. Byl to vlastně takový pokusný králík, na kterém Rusové zkoumali stav beztíže.

Gherman Titov s kamerou Konvas. Zdroj: Smithosian Mag

Titov fotil na kameru 35mm Konvas, která byla upravená tak, aby se do ní vešel 300 metrový pás filmu. Při startu se na kameře sice porouchal expozimetr, ale Titov byl naštěstí zkušený fotograf a expozici odhadl. Fotky, které tehdy pořídil, nejsou z dnešního úhlu pohledu moc kvalitní. Ačkoli Titov nedisponoval kvalitním fotoaparátem, byl ale obdařen citem pro poezii. A jeho slova jsou výmluvnější než jeho fotografie: "Měl jsem pocit, jako kdyby Země byla pouhým zrnkem prachu ve vesmíru, podobná zrnku písku na pobřeží oceánu. Byl to divný pocit - klenba černého prostoru nade mnou a pod nohama naše modré nebe. Země se blyštila jako vybroušený drahokam, odrážející nespočet zářivých barev, které byly na vzdáleném povrchu země zvláštně jemné... a ten drahokam byl orámovaný zářivým svítícím okrajem. Barvy byly neobvyklé - živé a přesto měkké. A světlo procházející do mé kabiny mělo zvláštní nádech, jako kdyby procházelo skrze vitráž." Titov byl prý vášnivým čtenářem a velkým milovníkem literatury. Z předešlé citace je patrné ale i to, že si jako správný fotograf všímal kvality světla.

černobílé a barevné filmy

Gherman Titov: První snímky Země z vesmíru, 6. srpna 1961. Zdroj: Christies

Planeta Země - náš nejcennější šperk

Titov tváří tvář kráse vesmíru popustil uzdu své představivosti a Zemi popisoval jako "vybroušený diamant". Podobnou metaforu použil o několik let později i Američan Edgar Mitchel, který cestoval na palubě Apolla 14. O Zemi hovořil poeticky jako o blyštivém šperku a naši planetu v nekonečném vesmíru popisoval jako "perlu v bezbřehém oceánu temného tajemství". Lidé putovali tak daleko s vidinou nových objevů, aby objevili to nejcennější, co ve skutečnosti máme - naší planetu. Všichni byli nedočkaví, až lidé přistanou na měsíci, ale nejpublikovanějším snímkem z Vesmíru není fotka Měsíce, ale Země. Jak řekl astronaut Michel Collins z posádky Apolla 11: "Měsíc je nic ve srovnání s naší planetou, s naším domovem." 

Na další snímky naší planety se podíváme v příštím článku - a konečně to budou fotky barevné. Ani se vám nebude chtít věřit, že je astronaut John Glenn nafotil s jednoduchým foťáčkem Minolta Hi-Matic, který si koupil v drogerii cestou z práce. Pro všechny milovníky filmu to je pozitivní zpráva, že i s obyčejným analogovým fotoaparátem se můžete dostat až ke hvězdám!

Obálka knihy: Don Nardo:The Blue Marble. How a Photograph Revealed Earth's Fragile Beauty, Capstone Press 2017. Fotografie naší planety přezdívaná The Blue Marble, pořízená v roce 1972 členy posádky Apollo 17, je nejpublikovanější fotografií na světě. Zdroj: Rakuten Kobo

Úvodní foto: Hasselblad

Zdroje

• Mick O'Hare: Myths and reality of the Nazi space rocket. In: New Scientist, 3. listopadu 2014
• Tony Reichhardt: The First Photographer in Space. In: Smithsonian Magazine, 5.srpna 2011.
• Andrew J. King: The Strange Case of Yuri's Camera. In: Yuri Gagarin, 6.srpna 2013.
• Piers Bizoni: Měsíc na dosah - 50 let vesmírných letů NASA a výzkumu Měsíce na snímcích z fotoaparátů Hasselblad, U-Form Verlag 2018.
• Hasselblad & the Moon Landing, Guild of Master Craftsman Publications Ltd, 2018.